logo saep logo apvv

Pfizer

Skutkový základ sporu/procesný vývoj

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2008 a doplněnou podáním ze dne 1. 9. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2008, č. j. 3 Ads 71/2007-183, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

 

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Zejména v porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto porušení spočívalo ve skutečnosti, že mu byla odepřena možnost být účastníkem správního řízení o registraci léčivého přípravku TORVACARD 40 por. tbl. flm. společnosti Zentiva, který byl registrován na základě rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv č. j. 5260/04, reg. č. 31/206/04-C. Tento léčivý přípravek byl registrován s využitím odkazu na registrační data stěžovatelova léčivého přípravku SORTIS 40. Odepření možnosti být účastníkem správního řsízení je podle stěžovatele odepřením práva na spravedlivý proces, které je možno realizovat pouze a jedině tehdy, když je osobě, která se domáhá svých práv, dána možnost účastnit se řízení a svá práva uplatnit a obhájit. Podle stěžovatelova názoru měl Nejvyšší správní soud (dále jen NSS), zrušit napadený rozsudek městského soudu, a to ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 547/02 (stěžovatel měl nicméně na mysli nález I. ÚS 547/02, N 170/35 SbNU 301), podle kterého "k tomu, aby právnická či fyzická osoba měla postavení účastníka správního řízení je dostačující pouhý předpoklad existence jejich práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o nichž má být ve věci jednáno."

4. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele též s ohledem ust. odst. 9 preambule směrnice č. 2001/83/ES (dále jen "směrnice"), které zdůrazňuje ochranu inovačních podniků před znevýhodněním. Tuto ochranu nicméně nebylo možné vykonat, protože správní úřad odepřel inovačnímu podniku účast na řízení.

5. To, že měl být stěžovatel účastníkem správního řízení, vyplývá též z toho, že je vlastníkem informací a dat předklinických a klinických zkoušek, které poskytl registrátorovi stěžovatel, a tak má zájem, aby jeho majetek byl využíván v souladu s právem. Protože mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, došlo též k omezení jeho práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny.

6. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

8. Městský soud v Praze, zastoupený Mgr. Jiřím Tichým, předsedou senátu, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 12 Ca 144/2005-137. Podle jeho názoru nedošlo ve věci stěžovatele k odepření práva na zákonného soudce spočívajícího v nepředložení otázky Evropskému soudnímu dvoru. K tomu nebyl žádný důvod, neboť o účastnictví ve správním řízení jasně hovoří zákon č. 79/1997 Sb.

9. Podle názoru předsedy 3. senátu NSS JUDr. Jaroslava Vlašína stěžovatel v ústavní stížnosti používá prakticky totožné argumenty jako v kasační stížnosti. NSS připomíná, že se v projednávaném případě zabýval pouze otázkou účastnictví při řízení o registraci léčivého přípravku společnosti Zentiva, a.s., nikoliv samotným meritem věci. Důvod pro předložení předběžné otázky dán nebyl. Ve směrnici EU č. 2001/93/ES 3. senát nenalezl žádné ustanovení, které by bylo nezbytné vyložit za účelem posouzení účastenství stěžovatele v registračním řízení.

13. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 144/2005 ze dne 28. 3. 2007 vyplývá, že se soud zabýval především otázkou, zda je stěžovatel účastníkem registračního řízení (což stěžovatel odůvodňoval i odkazem na čl. 10 Smlouvy o založení Evropského společenství a čl. 234 stejné smlouvy, který stanoví princip právní ochrany, který by byl porušen, kdyby stěžovatel nebyl připuštěn jako účastník řízení). Argumentuje-li stěžovatel směrnicí EU č. 2001/83/ES, k ochraně výrobců originálních léčiv slouží jen stanovení ochranné lhůty, po kterou nelze registrovat odvozené, tzv. generické léčebné přípravky, ale z žádného předpisu nevyplývá, že by držitel rozhodnutí o registraci léčivého prostředku byl účastníkem řízení o registraci jiného léčivého prostředku, byť generického. Naopak čl. 19 směrnice, podle městského soudu, stanoví (sic!), že je nepřijatelné, aby byl jeden soutěžitel na trhu oprávněn posuzovat výrobky a výkony jiného soutěžitele, resp. aby byl oprávněn účastnit se řízení, ve kterém se rozhoduje o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech jiného soutěžitele. Rozhodnutími Vrchního správního soudu ve Stockholmu (podle jehož názoru je výrobce originálního léčivého přípravku na otázce registrace tak zainteresovaný, že má právo se odvolat proti registraci generických kopií) a Nejvyššího správního soudu ve Švédsku, na které stěžovatel poukázal, pak není městský soud nikterak vázán. V tomto případě jde o registraci tzv. generického léčebného prostředku a tento léčebný prostředek byl zaregistrován až po uplynutí zákonné ochranné lhůty.

14. Kasační stížností ze dne 14. 5. 2007 napadl stěžovatel rozsudek městského soudu u NSS. NSS se sice neztotožnil s názorem městského soudu, že ust. § 30 odst. 2 zákona o léčivech speciálně vymezuje účastníky registračního řízení, ale souhlasí s ním v tom, že se v registračním řízení jedná pouze o právech a povinnostech žadatele o registraci. Tím, že Státní ústav pro kontrolu léčiv je oprávněn využít údaje předložené výrobcem originálního přípravku (a žadatel tak není povinen předložit výsledky farmakologických a toxikologických zkoušek), nejsou dotčena práva na ochranu průmyslového a obchodního vlastnictví. Účastníkem řízení je pouze žadatel o registraci, neboť předmětem řízení není ochrana dat, resp. ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví držitele rozhodnutí o registraci jiného léčivého přípravku (ten je k ochraně svých práv odkázán na civilní soudní řízení).

Výrok rozhodnutia

  1. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2008, č. j. 3 Ads 71/2007-183, porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
  2. Toto rozhodnutí se proto ruší.
  3. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odôvodnenie

16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán pouze petitem podaného návrhu, nikoliv jeho právním odůvodněním. Ústavní soud proto může zvážit přezkoumání i z pohledu jiných základních práv a svobod než těch, která jsou zmíněna v návrhu. V tomto případě se jako klíčová jeví otázka, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, které je garantováno čl. 38 odst. 1 Listiny.

17. Je-li přítomen komunitární právní prvek, je dále účelem práva na zákonného soudce zajistit jednotnou interpretaci právních norem komunitárního práva tak, aby po celém prostoru Evropské unie bylo možno naplnit maximu rovnosti před zákonem skrze jednotnou interpretaci účelu právní normy obsažené v komunitárním právu. Zároveň se tak zajišťuje i požadavek předvídatelnosti práva (viz např. I.ÚS 287/04, N 174/35 SbNU 331, I.ÚS 431/04, N 31/36 SbNU 347, IV.ÚS 167/05, N 94/37 SbNU 277, Pl.ÚS 38/04, 409/2006 Sb., N 125/41 SbNU 551), který je součástí nároků plynoucích z požadavku principu právního státu.

18. Tím, že Česká republika přistoupila k Evropské unii, vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost, obracet se na Evropský soudní dvůr (dále jen ESD) s předběžnými otázkami. Na základě třetí alieny článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku položit ESD (souhrn výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku pak ESD rozpracoval ve svém rozhodnutí C-283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Tabardo SpA v. Ministry of Health, [1982] 3415). Účelem řízení o předběžné otázce je především zajistit jednotnou aplikaci norem Společenství vnitrostátními soudy členských států a [účelem třetího odstavce článku 234 je] "zabránit vzniku většího množství vnitrostátní judikatury, která by byla v rozporu s komunitárním právem" (107/76 Hoffmann-La Roche v. Centrafarm, [1977]).

20. Referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku ČR (Pl. ÚS 50/04, 154/2006 Sb., N 50/40 SbNU 443, Pl.ÚS 36/05, 57/2007 Sb.), neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a to v obou jejích aspektech, tj. jak ochrana objektivního ústavního práva, tak subjektivních, tj. základních práv. Komunitární právo není součástí ústavního pořádku, a i proto není Ústavní soud příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Přesto Ústavní soud nemůže zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo (Pl. ÚS 50/04, 154/2006 Sb., N50/40 SbNU 443). Jsou to však oba nejvyšší soudy náležející do soustavy obecných soudů, které zajišťují jednotnost judikatury na území České republiky a to v rozsahu jejich, zákony určených příslušností (kompetencí). Protože, jak svrchu uvedeno, náleží komunitární právo k mase práva podústavního, je zásadně věcí obecných soudů zkoumat uplatnění komunitárního práva a v určitých případech spadajících pod rozsah čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství případně předložit ESD otázku výkladu nebo platnosti komunitárního práva. V případě nejvyšších soudů, proti jejichž rozhodnutí není procesními předpisy předvídán opravný prostředek řešitelný v rámci soustavy obecných a správních soudů, jde o povinnost. Podobnou doktrínu zastává např. německý Spolkový ústavní soud (viz BvR 2419/06).

21. Přestože položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

22. Ústavní soud uvádí, že za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství. Pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze za řádné odůvodnění považovat; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názor soudu oponován účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž to odůvodnění, které řádně nevysvětlí, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu komunitární právní normy. Jde i o případ, kdy soud opomenul vyložit kogentní normu obsaženou v čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, a tak odpírá konkrétním účastníkům právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

23. Pro porovnání a pro informaci Ústavní soud zmiňuje, že k vymezení svévole vedoucí k porušení práva na zákonného soudce došlo především v judikatuře německého Spolkového ústavního soudu. V jeho pojetí "jde o svévoli, jestliže: (1) Došlo k zásadnímu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku. O zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na ESD, (2) Rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky ESD, ale přesto nezahájil řízení o předběžné otázce a (3) Neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura ESD k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku. Neexistenci ustálené judikatury Spolkový ústavní soud dovozuje ze skutečnosti, že danou otázku lze vyložit odlišně, nežli tak učinil soud aplikující komunitární právo v daném případě" (Bobek, M.: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES. Praha, C.H. Beck, 2004, s. 49).

24. Z výše uvedeného vyplývá, že klíčovou se Ústavnímu soudu jeví otázka, zda soud poslední instance nepostupoval svévolně, tj. otázka, zda a jak soud poslední instance odůvodnil, že výklad dané otázky komunitárního práva považuje za natolik zřejmý, že není důvodu aplikovat kogentní normu obsaženou v čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství a není proto třeba pokládat předběžnou otázku ESD.

25. Přijetím České republiky do Evropské unie se všechna pravidla obsažená v právu Společenství stala tímto okamžikem přijetí závazná se všemi důsledky. Tak se stala závaznou i směrnice č. 2001/83/ES, jež byla vnitrostátně provedena tj. transponována do vnitrostátního předpisu, konkrétně do zákona o léčivech. V dané věci jsou klíčová ustanovení zákona o léčivech, zejména ust. § 24 odst. 6 písm. c), které mj. stanoví, že [aniž jsou dotčeny zvláštní právní předpisy o ochraně průmyslového a obchodního vlastnictví] není žadatel o registraci povinen předložit výsledky farmakologických a toxikologických zkoušek a výsledky klinických hodnocení, pokud může prokázat léčivý přípravek je v zásadě podobný léčivému přípravku, který je registrován v České republice po dobu nejméně 6 let; byl-li však takový léčivý přípravek před vydáním rozhodnutí o registraci již registrován v některém z členských států Společenství, počíná běh šestileté lhůty již dnem takové registrace. Toto ustanovení vzniklo jako důsledek transpozice směrnice do vnitrostátního právního řádu, a to jejího článku 10, který odráží principy vyjádřené v odstavcích 9 a 10 preambule směrnice. Toho si byl ostatně NSS plně vědom, neboť sám tuto skutečnost ve svém rozhodnutí uvádí. Přesto se podle názoru Ústavního soudu NSS nevypořádal dostatečným způsobem s interpretací účelů, které daná směrnice jakožto sekundární právní akt Společenství sleduje a jejichž respektování a provedení má být také Českou republikou fakticky zajištěno. Ostatně otázka účelů směrnice je pro daný problém klíčová, neboť v komunitárním právu teleologický a systematický výklad je daleko běžnější než výklad gramatický a má zpravidla větší relevanci (srov. Bobek, M., Komárek, J., Passer, J., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitárním právu. Praha, Linde, 2005, s. 230 a Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo. Praha, C.H. Beck, 2006, s. 228 a judikatura tam uvedená). Z právní povahy směrnice pak vyplývá, že vnitrostátní předpisy, které ji implementují, musí zajišťovat směrnicí sledované účely, přičemž výběr prostředků zůstává na národní úrovni.

26. Podle názoru Ústavního soudu bylo zásadní chybou NSS to, že si při otázce výkladu komunitárního práva nesjednával jasno o judikatuře ESD, tj. orgánu, jemuž náleží konečný a sjednocující výklad komunitárního práva, jak vyplývá ze spojení čl. 220, 234 a 292 Smlouvy o založení Evropských společenství (srov. podobně Bobek, M.: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES, Praha, C.H. Beck, 2004, s. 60). Z rozhodnutí NSS vyplývá, že si vůbec nezjišťoval, zda a jak ESD již k dané problematice judikoval. V rozhodnutí NSS chybí jakákoli zmínka o jakémkoli rozhodnutí ESD, které by se dané otázky týkalo; NSS se o judikaturu ESD vůbec nezajímal, a proto lze stěží rozhodnutí NSS považovat za náležitě odůvodněné. Jakkoliv stěžovatel ve své kasační stížnosti návrh na vznesení předběžné otázky neuplatnil, to, že k předběžné otázce z důvodu zachování principu právní ochrany stěžovatel mířil, vyplývá nicméně již z jeho žaloby. V ní stěžovatel mj. uváděl, že "Státní ústav pro kontrolu léčiv nespadá pod pojem "soudu" ve smyslu článku 234 Římské úmluvy, takže sám nemůže předložit ESD předběžnou otázku k výkladu příslušných ustanovení směrnice č. 2001/83/EC." Předmět sporu je výrazně spojen s otázkou náležité interpretace komunitárního práva, kterou je oprávněn podat jen ESD, což NSS zcela pominul. Důležitosti otázky interpretace komunitárního práva si byl NSS z jedné strany dobře vědom, nicméně otázku účastenství v řízení řešil pouze ocitováním příslušných ustanovení směrnice a její implementace, aniž by se pokusil je interpretovat, tím méně hledat jejich účely.

27. Rozhodnutí NSS neobsahuje žádnou zmínku o výjimkách vypracovaných ESD k povinnosti soudu poslední instance vznést předběžnou otázku, má-li aplikovat normy komunitárního práva, přičemž tato povinnost je mu stanovena kogentní normou čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství. V rozhodnutí absentuje jakýkoli odkaz na kritéria stanovená v rozhodnutí ESD C-283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Tabardo SpA v. Ministry of Health, [1982] 3415, ve kterém ESD stanovil konkrétní výjimky, které zbavují národní soudy poslední instance povinnosti položit předběžnou otázku k výkladu právních norem komunitárního práva, které mají být v konkrétním případě aplikovány. Z vyjádření NSS plyne, že neshledal důvod pro to, aby předkládal předběžnou otázku ESD, neboť o výkladu jednotlivých ustanovení nepochybuje. Jinými slovy, NSS ve svém rozhodnutí považoval výklad komunitárního práva za zjevný a jasný (a to bez nutnosti odkazu na jakýkoli judikát ESD). Nevzal při tom v potaz ani argumentaci stěžovatele před Městským soudem v Praze upozorňující na to, že judikatura švédského Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu řešící otázku účastenství svědčí ve prospěch výkladu stěžovatele. Švédský soud totiž dospěl k závěru, že výrobce originálního léčivého prostředku má na otázce registrace takový zájem, který jej opravňuje odvolat se proti registraci generických kopií. Přesvědčení NSS, že jeho výklad normy komunitárního práva je zcela jasný a zřejmý, bez řádného vyrovnání se s námitkou, že v jiných členských státech je daný předpis interpretován a aplikován rozdílně, není i proto přesvědčivý. Pokud by měla zůstat rozhodovací praxe švédského Nejvyššího správního soudu jiná, byla by tak založena ničím neodůvodněná, nežádoucí různost interpretace účelů předmětné komunitární normy v prostoru EU, což je v rozporu s principem právní jistoty, z něhož plyne i požadavek na předvídatelnost práva v celém prostoru, v němž má být aplikováno. Tyto skutečnosti by NSS měly zajímat.

28. To, že odůvodnění NSS nelze považovat za řádné, vyplývá též z toho, že NSS jen přepsal některé účely obsažené v preambuli směrnice ve spojení se zákonem o léčivech, aniž by se pustil do jejich hlubší interpretace, přičemž jiné účely, na které upozorňoval stěžovatel, ignoroval. NSS se hlouběji neptal, jaké konsekvence s sebou přinášejí další účely sledované jednak ustanovením odst. 9 preambule směrnice, totiž požadavek, aby inovační podniky nebyly znevýhodněny, a dále obsažené v čl. 10 směrnice, podle něhož nemá být registrací generika dotčena právní ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví. Preferování jen určitých účelů vede k tomu, že závěr NSS [podle něhož "účastníkem registračního řízení je pouze žadatel o registraci. Rozhodnutím o registraci nemohou být žádným způsobem přímo dotčena práva či povinnosti držitele rozhodnutí o registraci originálního léčivého přípravku."] vychází z jejich selektivního výběru. NSS se nevypořádává s výkladovou alternativou, která by zohlednila i další výše naznačené účely. Tak by přiznané účastenství mohlo být preventivní a efektivní ochranou před možným zásahem do práv držitele rozhodnutí o registraci originálního léčivého přípravku, tj. účastenství by sledovalo ve formě preventivní obrany omezení intenzity možného zásahu do vlastnických práv držitele rozhodnutí o registraci originálního léčivého přípravku. Protože se nabízí i tato výkladová alternativa podporovaná švédskou judikaturou, bylo na místě seznámit se s judikaturou ESD, a pokud by v ní nebylo možno nalézt odpověď, bylo by třeba položit předběžnou otázku ESD.

29. V tomto kontextu je nutné se též pozastavit nad praxí našich soudů, které se na ESD obracejí s předběžnou otázkou zcela výjimečně. Ze statistiky obsažené ve Výroční zprávě ESD za rok 2007 (s. 99nn.) plyne, že se Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud doposud nikdy neobrátily na ESD s předběžnou otázkou, ačkoli naše zkušenost s komunitárním právem je malá, což by naopak mělo vést k vyššímu počtu otázek. Malou zkušenost s komunitárním právem vykazuje i práce městského soudu v této věci. Tento soud se zcela mýlí v obsahu čl. 19 předmětné směrnice, uvádí-li, že toto ustanovení stanoví, že "je nepřijatelné, aby byl jeden soutěžitel na trhu oprávněn posuzovat výrobky a výkony jiného soutěžitele, resp. aby byl oprávněn účastnit se řízení, ve kterém se rozhoduje o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech jiného soutěžitele." Tento odkaz slouží městskému soudu jako podpůrný argument pro vyloučení možnosti účastenství stěžovatele na řízení, ačkoli článek 19 nic takového nestanoví. Citaci soud převzal z tvrzení vedlejšího účastníka, aniž by ji prověřoval.

30. Protože má stěžovatel právo na vyčerpání všech prostředků, které právní řád k ochraně jeho práva předvídá, dopustil se NSS jako soud poslední instance porušení práva na zákonného soudce, které je garantované čl. 38 odst. 1 Listiny, když se svévolně (tj. v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny) neobrátil na ESD s předběžnou otázkou ohledně stěžovatelova účastenství v daném řízení. NSS také nevysvětlil a neodůvodnil s ohledem na existenci kogentní úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, proč je výklad příslušných norem komunitárního práva zcela zřejmý a proč zvolené řešení spočívající v nepřiznání účastenství v registračním řízení konvenuje účelu komunitární normy.

Komentár

Predmetom konania bolo porušenie práva na zákonného sudcu z dôvodu, že súd poslednej inštancie nepredložil Súdnemu dvoru ES prejudiciálnu otázku v súlade s článkom 234 Zmluvy o založení ES.

Český ústavný súd v tomto rozhodnutí, opierajúc sa viackrát o judikatúru Súdneho dvora, vymedzil jednak pojem práva na zákonného sudcu v prípadoch s komunitárnym prvkom ako aj okolnosti, za ktorých sú české všeobecné súdy povinné obrátiť sa na Súdny dvor s prejudiciálnou otázkou pod hrozbou sankcie porušenia uvedeného práva garantovaného ústavou: „Přestože položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu. Ústavní soud za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze za řádné odůvodnění považovat; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názor soudu oponován účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž to odůvodnění, které řádně nevysvětlí, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu komunitární právní normy.“.

Český ústavný súd zároveň vy(ob)medzil svoju právomoc v oblasti komunitárneho práva, ktoré je bezprostredne späté s právom vnútroštátnym, a to nasledovne: „Komunitární právo není součástí ústavního pořádku, a i proto není Ústavní soud příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Přesto Ústavní soud nemůže zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo (Pl. ÚS 50/04, 154/2006 Sb., N50/40 SbNU 443). Jsou to však oba nejvyšší soudy náležející do soustavy obecných soudů, které zajišťují jednotnost judikatury na území České republiky a to v rozsahu jejich, zákony určených příslušností (kompetencí).“.

Povinnosť obrátiť sa s prejudiciálnou otázkou na Súdny dvor vyplýva zo spolupráce, ktorá existuje medzi súdmi členských štátov a Súdnym dvorom a ktorej cieľom je zaručiť jednotnú aplikáciu a interpretáciu komunitárneho práva vo všetkých členských štátoch (C-337/95, Dior, 4.11.1997, Zb. s. I‑6013, bod 25). Prejudiciálnymi otázkami sa musia zaoberať predovšetkým súdne orgány rozhodujúce v poslednom stupni, aby sa zabránilo vytváraniu vnútroštátnej judikatúry odporujúcej komunitárnemu právu (107/76, Hoffmann-La Roche, 24.5.1977, Zb. s. 957, bod 5; 35 a 36/82, Morson, 27.10.1982, Zb. s. 3723, bod 8).

Touto povinnosťou sú dotknuté nielen najvyššie súdy členských štátov (napr. C‑337/95, Christian Dior, 4.11.1997, Zb. s. I-6013, body 12 a 15), ale všetky súdy rozhodujúce v druhom resp. v poslednom stupni bez ohľadu na to, či ide o prejudiciálnu otázku výkladu komunitárneho práva alebo platnosti komunitárneho aktu.

Aj súd rozhodujúci v poslednom stupni má však výlučné právo posúdiť, či je predloženie prejudiciálnej otázky potrebné pre rozhodnutie veci samej. Ak sa jedná o otázku, ktorej vyriešenie nemá z hľadiska prebiehajúceho vnútroštátneho konania význam, vnútroštátny súd by nemal podávať prejudiciálnu otázku a zbytočne tým predlžovať konanie. Na druhej strane by mal byť sudca pri odmietnutí položenia prejudiciálnej otázky opatrný a zdržanlivý, nakoľko mnohokrát nemusí správne identifikovať jej opodstatnenosť, pretože v mnohých prípadoch je potrebné požiadať Súdny dvor o výklad komunitárneho práva práve preto, aby na jeho základe vnútroštátny súd vôbec mohol posúdiť možnosti aplikácie interpretovaného komunitárneho ustanovenia v prebiehajúcom spore.

Na základe výkladu článku 234 ZES Súdnym dvorom vnútroštátne súdne orgány, proti rozhodnutiam ktorých nie je prípustný opravný prostriedok, nemusia podávať prejudiciálne otázky v nasledujúcich prípadoch:

  • ak rozhodnutie o prejudiciálnej otázke nie je potrebné pre rozhodnutie veci samej, t. j. ak je otázka ohľadom výkladu komunitárneho práva nepodstatná a odpoveď na ňu nemôže mať žiadny vplyv na vyriešenie sporu (6.10.1982, 283/81, CILFIT, s. 3415, bod 10);
  • ak je vec prejednávaná v naliehavom alebo skrátenom konaní;
  • ak ide o hmotnoprávne rovnakú otázku, akú už Súdny dvor v podobnom prípade v rámci prejudiciálneho konania vyriešil (28 až 30/62, Da Costa, 27.3.1963, Zb. s. 61, 75, 76, fr. znenie), alebo o otázku, ktorej právna stránka bola už vyriešená judikatúrou Súdneho dvora bez ohľadu na druh konania, v ktorom táto judikatúra vznikla a bez ohľadu na to, že vyvstávajúce otázky nie sú úplne identické – teória ‘acte éclairé‘ (6.10.1982, 283/81, CILFIT, s. 3415, body 13 a 14), alebo ak ide o hmotnoprávne rovnakú otázku, aká už bola predmetom prejudiciálneho rozhodnutia v rámci toho istého vnútroštátneho konania (C-337/95, Dior, 4.11.1997, Zb. s. I‑6013, bod 29);

ak je správna interpretácia komunitárneho práva tak jasná, že nevyvoláva žiadne pochybnosti o spôsobe vyriešenia danej otázky; súd musí byť zároveň presvedčený, že rovnakým spôsobom by danú otázku vyriešil Súdny dvor alebo ktorýkoľvek súd iného členského štátu – teória ‘acte clair‘ (6.10.1982, 283/81, CILFIT, s. 3415, bod 16).

Český ústavný súd teda urobil výklad práva na zákonného sudcu v sporoch s komunitárnym prvkom v oveľa širšom rozsahu, ako to učinil slovenský súd vo svojom rozhodnutí z 3.7.2008, IV. ÚS 206/08-50, ktorý viacmenej odkázal na právomoc Najvyššieho súdu SR na zjednocovanie judikatúry v tejto oblasti, pričom sa nevyhol niektorým nesprávnym konštatovaniam.

Literatúra

Bobek, M., Komárek, J., Passer, J. M., Gillis, M., Předběžná otázka v komunitárním právu, Linde Praha 2005

SIMAN, Michael - SLAŠŤAN, Miroslav: Súdny systém Európskej únie. 2. vydanie. Poradca podnikateľa, Žilina 2008

Zdroj rozhodnutia

http://nalus.usoud.cz